Z historie obce

Tip na zajímavé stránky na Facebooku: Loděnice a její cesta historií - https://www.facebook.com/historie.lodenice/

---

První autentickou historickou zmínkou o obci  LODĚNICE  je písemný záznam o bitvě o český trůn mezi Soběslavem II. a Bedřichem, která se odehrála u Loděnice dne 23.ledna 1179.

V oblasti, jejíž osou je Loděnický potok, žili lidé již ve středním paleolitu (stáří nálezů, dokumentujících tuto skutečnost je cca 150.000 let). Provedené výzkumy a bohaté archeologické nálezy dosvědčují, že se v této lokalitě nacházelo neolitické sídliště.

Při stavbě dálnice byly v katastru obce v lokalitě zvené V Hlubokém objeveny  pozůstatky keltského sídliště . Základy několika zahloubených chat obsahovaly zlomky keramiky, pazourkové a kostěné nástroje a zvířecí kosti jako zbytky potravy. V 1. a  2. století našeho letopočtu existovala v místě dnešní Jánské železářská osada zpracovávající železnou rudu.  

Významná jsou i paleontologická naleziště lokalizovaná v loděnickém katastru. Nejvýznamnější z nich jsou chráněná naleziště Špičatý vrch a Barrandovy jámy, která jsou součástí Chráněné krajinné oblasti Český kras.

Prvním písemným údajem o existenci osady s názvem Loděnice je soupis obcí na levém břehu Berounky z roku 1088, který je součástí vymezování tehdejších hranic župy Tetínské.

Dobu vzniku názvu Loděnice nelze přesně určit  Odvození názvu od určité konkrétní činnosti, například od výroby lodí, není spolehlivě doloženo ani u naší obce, ani u dalších míst s názvem Loděnice (nebo Lodenice). Odborníci jakékoli spojení názvu s výrobou lodí vylučují poukazem na fakt, že ani v německém překladu názvu (Lodenitz) se lod´ (Schiff) neuvádí. Přesto je název Loděnice s největší pravděpodobností odvozen od činnosti související plavením po vodě. Obyvatelé zalesněného údolí, zvaní podle starobylé pověsti loděníci, rubali v okolních svazích kmeny, které při příznivé vodě v potoce plavili k Berounce, kde byly jednotlivé klády svazovány  a jako primitivní vory plaveny po vodě na místa dalšího zpracování. Toto stanovisko podporuje i následující zmínka autorů Žofie Podlipské a Josefa Vávry ve vlastivědné publikaci „Čechy“ z roku 1897. „Loděnice jsou osada starožitná a jméno její dává na rozum, že tu za dávna obyvatelé měli povinnosť 

k robotě loděnické pro přívoz přes Mži k Tetínu“…

   

Prvním věrohodným písemným dokladem o naší obci je záznam milevského opata Jarlocha, popisující bitvu o český trůn mezi Přemyslovci Soběslavem II. a Bedřichem, která se odehrála 23. ledna 1179 „u místa a říčky Loděnice“ (ad locum et rivulem qui dicitur Lodenitze). Tento doklad je autentický proto, že konkrétní historickou událost popisuje její přímý  účastník. Opatem Jarlochem podrobně popisované bojiště za Loděnicí ve směru na Prahu odedávna nese název Hluboký důl.    

Nelítostná bitva, která se tu odehrála  (Soběslav Bedřicha s převahou porazil), a ve které padlo za oběť  několik set bojovníků Bedřichova vojska, však spor o trůn nevyřešila. Pouhé čtyři dny nato, dne 27. ledna 1179 došlo totiž poblíž Prahy v místě, kterému se dodnes říká Na Bojišti k rozhodné bitvě obou soupeřů o český trůn se zcela opačným výsledkem. Bedřich za vydatné pomoci znojemského knížete Konráda Oty tu rozhodným způsobem svého konkurenta v boji o trůn porazil.a Soběslavovo vítězství u Loděnice tak ztratilo smysl a krev prolitá v Hlubokém dole se ukázala být prolitou zbytečně.

Jen ten časový údaj – datum bitvy u Loděnice zaznamenaný soudobým kronikářem a potvrzený historiky se pro naši obec ukázal být datem významným a rozhodným. Dokládá totiž nepochybnou existenci Loděnice už ve dvanáctém století. Datum 23. ledna 1179 však v žádném případě není údajem, který by určoval nějakou hranici nebo počátek něčeho, ale dokládá fakt, že ten den už tu byla životem kypící osada s názvem Loděnice. Z toho logicky vyplývá, že existovala už dávno před tímto datem a že její vznik je nutno hledat hluboko v dávnověku – nejspíše už v počátcích osidlování české kotliny.

 

Život obce – historie, současnost.

(spolky, živnosti, kultura, sport)    

Před uvedením konkrétních činností obyvatel naší obce v minulosti (před výčtem řemesel, živností, obchodů, služeb a dalších způsobů obživy našich předchůdců) je třeba zdůraznit některé okolnosti, které zásadním způsobem ovlivnily život v loděnické kotlině.

V dávné minulosti to byl zejména dostatek dřeva v okolních lesích a později zásoby přírodních surovin využitelných ve stavebnictví, od nichž se odvíjela pro obec charakteristická výrobní činnost. Ta byla ve svých počátcích velice primitivní.

Sekera, poříz a trn na kroucení houžví byly základními výrobními prostředky našich předků. Kácení stromů, hrubé opracování poražených kmenů a jejich přibližování - „lodění“ ke splavnému toku, (od této činnosti je s největší pravděpodobností odvozen název obce), byly po staletí jedinými způsoby obživy lidí žijících v naší kotlině. Později, když obyvatelé poznali a dostatečně ocenili dostupnost téměř neomezeného množství stavebních surovin v okolních lomech, stalo se jedním z hlavních výrobních oborů v Loděnici pálení vápna. Zpočátku pálili místní spotřebitelé  primitivním způsobem vápno v místě zvaném v Báních jen pro vlastní potřebu. Zhruba od roku 1870 byly v Báních na pozemku lodnického občana a pozdějšího starosty obce p.Antonína Kozáka kromě vápna páleny i cihly. Antonín Kozák byl úspěšný i oboru,  který na počátku 19. století zažíval ohromný rozmach – ve výrobě velice žádaných dřevěných loukoťových kol. Rozvinul výrobu takovým způsobem, že v zájmu uspokojení poptávky byl nucen zaměstnávat několik námezdních pracovníků.

Byla to ale výroba vápna a cihel, která spolu s následným uvedením manufakturní textilní výroby do prostoru obce dokumentuje pozdější odlišnost Loděnice od obcí srovnatelných počtem obyvatel. Výrazem této odlišnosti je i  následující obsáhlý výčet rozmanitých činností občanů.

 Už od roku 1873 byl v obci lékař a pošta. Po roce 1890 je v obci uváděna výroba strojně pletených punčoch a ponožek. Na počátku dvacátého století je výčet  obchodů, služeb, živností, řemesel a výroben tak rozsáhlý, že kromě tří velkých výrobních podniků – přádelny, tkalcovny, vápenky  a kromě třinácti samostatně hospodařících rolníků, bylo na počátku 20. století v Loděnici registrováno více než devadesát provozoven nejrůznějších živností. V pestrém výčtu jsou například dva lékaři, dentista, pohřební ústav, učitel hudby, dva obchody uhlím, čtyři obchody galanterním zbožím, dvě benzinové pumpy, biograf, modistka a knihtiskárna. Pivo se čepovalo v pěti hostincích a prodejem koloniálního zboží se zabývalo osm obchodníků.   Uvážíme-li, že podle sčítání obyvatel žilo v roce 1900 v Loděnici celkem 1224 osob v 88 číslovaných staveních (v roce1921 uváděno 1505 obyvatel ve 164 domech) pak po srovnání těchto čísel nutno konstatovat, že se tehdy podnikalo ve většině loděnických domů.

Dalším důležitým prvkem života obce byla bohatá činnost spolků a nejrůznějších korporací s dnes nepředstavitelně hojnou účastí občanů.

 Korporace, která si zaslouží vzhledem k jejímu významu být uvedena jako první,

je tovární sbor dobrovolných hasičů Sobotkovy tkalcovny .

Působnost tohoto sboru, založeného v roce 1870 je spolehlivě zdokumentována v dosažitelných dokladech. Byl prvním sborem hasičů v tehdejším správním okrese.

Při založení měl 32 členů a jeho prvním starostou byl ředitel Sobotkovy továrny

Jan Strehler. Sbor měl vlastní prapor s nápisem „Tovární sbor dobrovolných hasičů v Loděnici“ s vyšitými symboly hasičů a znakem továrny uprostřed. Vedení továrny vybavilo sbor veškerou tehdy dostupnou výzbrojí. Jako jeden z prvých v berounském regionu vlastnil i parní stříkačku.

Sbor s úspěchem zasahoval při likvidaci požárů v okolí a nemalé zásluhy si získal svou pomocí při velkých povodních na konci 19. století.

 

Roku 1898 založila i Loděnice svůj obecní sbor dobrovolných hasičů.  Prvním starostou

35 členného obecního sboru se  stal rolník Václav Landa. Hasičská zbrojnice byla umístěna v kolně domku čp. 10 (bývalá „pastouška“). V roce 1899 byla z prostředků obce zakoupena nová ruční stříkačka, jejíž slavnostní vysvěcení se uskutečnilo 13. srpna 1899 při prvním  veřejném cvičení . Od vzniku obecního hasičského sboru , jehož členstvo záhy prokazovalo výborné schopnosti, oba sbory – tovární i obecní – při likvidaci požárů vzorně spolupracovaly. Vzájemná spolupráce sborů byla uplatněna při většině tehdejších zásahů při požárech v regionu. (např.1899 požár stodoly paní Vlasákové v Loděnici, 1900 požár lesa v Chrustenicích a stodoly paní Losenské na Vráži,  1901 požár domu pana Št´áhlavského v Loděnici, 1905 součinnost při rozsáhlém požáru továrny pana Kubinského ve Sv. Janě aj.) Hasiči pomáhali i při rozsáhlých povodních v roce 1924.

V obci bývala pořádána pravidelná hasičská cvičení sborů z celého okolí. Součástí těchto cvičení byly průvody účastníků  a občanů obcí. 13.ledna 1900 se uskutečnil památný velký hasičský ples pro zvané. Pozvána byla každá loděnická rodina osobní návštěvou členů sboru. Ples pak přinesl do pokladny hasičů takovou částku, že bylo rozhodnuto hasičské plesy pravidelně opakovat. Aby zásahy obecních hasičůbyly účinnějšíbyla v roce 1934 zakoupena nová výkonnější stříkačka.   Hasiči jsou jedinou korporací v obci, která více než sto let nepřerušila činnost, jediným spolkem, jehož počet členů nikdy neklesl pod třicet.

Roku 1887 byla založena svého času pro vzhled obce nejvýznamnější korporace – Okrašlovací spolek, který se po celou dobu své existence věnoval estetické úpravě veřejných ploch v obci (zanikl v roce 1918).Více než stovka členů se nadšenou a obětavou prací zasloužila  o vznik mnoha nádherných partií zeleně v okolí obce.

Jednou z nejvýznamnějších akcí spolku bylo zalesnění vrchu Kolo, do té doby holého bez porostu. Tato záslužná akce s dlouhodobým výhledem, započatá v roce 1889 došla ocenění až po letech  kdy sadba stromů dorostla – tedy v době kdy Okrašlovací spolek už dávno neexistoval. Zakladatelem a čestným předsedou spolku byl významný loděnický podnikatel pan Jindřich Cífka z jehož iniciativy spolek vysázel  na náměstí řady kaštanů, lip a jeřabin.

Kolem sochy Jana Nepomuckého byly vysázeny květiny a nevhodný dřevěný plůtek byl nahrazen kovanou ozdobnou mříží.   Roku 1901 byla na náklady spolku umístěna uprostřed obce velká lihová lampa, která v noci osvětlovala převážnou část náměstí. Spolek založil v roce1887 čtenářský odbor a knihy zakoupené z jeho prostředků se staly základním fondem obecní knihovny. Byla vykoupena zanedbaná farská zahrada a upravena na parčík, ve kterém byly vysázeny lípy, jejichž vzrostlé exempláře v areálu kostela dodnes obdivujeme. Z iniciativy spolku byly v roce 1912  červenými smaltovanými tabulkami označeny ulice (Komenského náměstí, Havlíčkova, Riegrova, Tyršova ulice aj.) V době, když mladý porost na Kole dorůstal, vybudoval spolek ve svahu nad nádražím několik souběžných řad upravených pískových promenád s lavičkami, čímž vzniklo krásné korzo s vyhlídkou na obec. Bez nadsázky lze tehdejší úpravu vrchu Kolo označit jako lesopark se všemi parametry srovnatelných přírodních parků. Stejným způsobem byla upravena i Kněží hora, kde je systém širokých štěrkových cest dodnes užíván.

Okrašlovací spolek, jehož prvním předsedou byl rolník Václav Ejem (Jindřich Cífka byl zakladatelem spolku a jeho čestným předsedou), měl v roce 1895  115 aktivních členů. V roce 1918 spolu se vznikem samostatnosti jakoby se ve víru událostí iniciativa občanů přelila do jiných oblastí a Okrašlovací spolek bohužel zanikl. A tak po společenství, které po léta svou činností utvářelo obraz Loděnice, tu zbyl pouhý ostrůvek z bývalé, úsilím jeho členů budované krásy obce -  parčík se skupinou nádherných lip před barokní farou s širokým stupňovitým vstupem ke kostelním vratům.

V jejich stínu tu na památku padlých ve světové válce stojí pomník, jehož skutečný původ bude asi málokterému ze současných občanů Loděnice znám. Jedná se o žulový jehlan, který od roku 1881 stál z iniciativy představenstva Okrašlovacího spolku před školou na náměstí, kde měl budoucím občanům Loděnice připomínat  pobyt korunního prince Rudolfa v naší obci. Jehlan byl v roce 1920 v souvislosti s poválečnou euforií přebroušen a jakožto artefakt nového významu přemístěn ke kostelu, kde dodnes stojí coby památník padlých.  

Je samozřejmě logické, aby oběti nesmyslného světového konfliktu měli v daleké vlasti místo, kam by mohly matky a vdovy čas od času položit věnec nebo kytičku. Přesto je třeba zdůraznit, že vzhledem k  památce padlých spoluobčanů nebylo příliš důstojné „vypůjčit si“ k tomu účelu pomník, který v obci  po čtyřicet let plnil zcela odlišnou úlohu.     

 

Vlastenecko-dobročinná sdružená obec baráčníků byla založena v roce 1925. Prvním rychtářem obce byl pan František Fichtner.Tento svého časuvelice činorodý spolek českého venkova sdružoval občany za účelem dobročinné a podpůrné činnosti, udržování staročeských zvyků, obyčejů, zpěvů a tanců. Obec baráčníků měla při založení 89 členů 

a o dva roky později již 186 členů. Při spolkových jednáních členové trvale používali původní staročeské oslovení a názvy jako rychtář, syndik, konšel, pantatínek, paňmaminka, tetička, soused, kmotr, berní, švandymistr, slídil účtů aj.    Baráčníci patřili k nejagilnějším organizacím v obci, a i když jejich prezentace jakéhosi kondelíkovského pseudofolklöru působila mnohdy úsměvně, nelze než s politováním konstatovat, že úloha, kterou baráčníci v Loděnici do pozastavení činnosti v roce 1997 hráli, nebyla do nedávné současnosti ničím adekvátním nahrazena.

Nutno konstatovat – a je to obecným jevem - že v současném společenském klimatu chybí pozitivní prvek, který v minulosti charakterizoval právě baráčníky -  trvalá snaha setkávat se, udržovat pravidelné vzájemné kontakty a klidný, nekonfliktní způsob života.

Loděnická veřejnost byla v roce 2003 seznámena se skutečností, že skupina občanů v čele s novým vlastníkem baráčnické rychty hodlá pozastavenou činnost obce baráčníků obnovit.

Skutečnost, že i v rámci současných společenských poměrů někdo do života obce navrací spolek s tak bohatou tradicí (i když s nově pojatým zaměřením), lze samozřejmě jen uvítat.

Přičiněním Okrašlovacího spolku byla roku  1887 založena obecní knihovna. Nutno připomenout, že už od roku 1877 si bylo možno půjčovat knihy z farní knihovny a že při škole fungovala knihovna žákovská a knihovna učitelská. Nelze opominout ani knihovnu textilních dělníků, ani členské knihovny Sokola a DTJ. Tyto poměrně malé knihovny v souhrnu znamenaly ve své době velkou posilu českého jazyka v obci. Po deseti letech obecní knihovna  vzhledem k problémům s jejím umístěním znovu splynula s knihovnou okrašlovacího spolku a knihy byly půjčovány pod jeho hlavičkou. Po roce 1912 byla obecní knihovna opět samostatnou  ale byla ze všech knihoven v obci nejmenší.

Až mezi léty 1922 – 1925 byl knihovní fond Okrašlovacího spolku, Unie textilních dělníků a DTJ postoupen obecní knihovně, a jelikož současně zanikla knihovna Sokola, stala se obecní knihovna rázem knihovnou nejvýznamnější. Knihy byly v té době velmi drahé, a tak nepřekvapí údaj obecní kroniky z roku 1930, že v tom roce bylo rozšíření knižního fondu velmi úspěšné, protože bylo zakoupeno neuvěřitelných 45 nových knih. V padesátých letech se dosavadní skrovné podmínky změnily zejména zapojením obecních knihoven do systému knihoven veřejných, kde byly knižní fondy doplňovány z prostředků státu a současně tím samozřejmě  pomáhaly plnit plán odbytu „ležáků“ produkovaných státními vydavatelstvími knih. Tak oproti knižnímu fondu 824 knih v roce 1930, které si půjčovalo 27 čtenářů, vlastnila středisková knihovna v roce 1982 už 11. 371 titulů, které si půjčovalo

406 čtenářů. V souvislosti s legislativními změnami v oblasti knihovnictví připravuje obec  zřízení detašovaného pracoviště knihovny s využitím počítačů pro veřejnost.

 

Povýšení Loděnice na městys. Návrh povýšení projednalo a vypracovalo c. a k. ministerstvo vnitra na základě žádosti loděnického obecního zastupitelstva ze dne 2. února 1898, kterou k projednání doporučilo okresní hejtmanství a místodržitelství v Praze.

Spis je veden v dokladech pod číslem 28001.

Toto povýšení bylo uvedeno v platnost c. a k. místodržitelem v Zákoníku zemském pro Čechy, částka XX. dne 3. listopadu 1900.  Ve zdůvodnění povýšení na městys se mimo jiné uvádí: „ Obec Loděnice má 1200 obyvatel, 79 domů, má vlastní vodovod, leží na císařské silnici, v místě je železniční stanice, dvě velké továrny, vinohrad, poštovní a telegrafní úřad, lékař, škola, kostel a četnická stanice. Celkové vybavení je dobré, doporučení je podepřeno okresním a zemským úřadem“. Kronika městyse na straně 115 uvádí: „Dne 15. srpna 1900 rozhodnutím císaře Františka Josefa I. č. 40824 byla obec povýšena na městys a obdržela příslušný diplom a znak“.  Návrh znakuzhotovil profesor umělecko-průmyslové školy v Praze, loděnický občan Emanuel Krescens Liška. Ve znaku je v modrém poli stříbrná lodice s veslem a kormidlem, nad níž na žerdi vlaje červenobílý praporec. Přidělovací listina se bohužel nedochovala, i když v heraldických publikacích bývá loděnický znak uváděn a zobrazován.

 

V roce 1893 byl v obci založen Spolek divadelních ochotníků. Prvním předsedou spolku, který pak působil v loděnici nepřetržitě do roku 1960, byl mistr ze Sobotkovy přádelny Josef Rudolf. Spolek čítal v době svého založení 34 členů, měl výbornou úroveň a svou dobrou a obětavou činností a výběrem her se značnou měrou přičinil o posílení vlastenectví a uplatnění českého jazyka. Největšího rozmachu dosáhl ve  třicátých letech, kdy měl více než 80 členů. V té době  ustavil i dětský soubor, značně rozšířil dramatický repertoár a podstatně  zkvalitnil herecké podání. Z úspěšně uvedených her připomeňme namátkou ty nejúspěšnější: Maryša, Matka, Paličova dcera, Paní Marjánka – matka pluku, Fidlovačka, Perly paní Serafínky, Vinobraní, Polská krev, Podskalák, Nebe na zemi, Cikánský baron. (Vložit archivní foto). V letech 1935 – 1938 režíroval hudební složku představení JUDr. Karel Seifert a po roce1945 pak pan Bedřich Žalud, který založil a současně řídil i divadelní orchestr. Představení byla hojně navštěvována. Jediným problémem byl malý rozměr jeviště restaurace Na nové, kde měl spolek své sídlo. Od roku 1953, kdy byli ochotníci přičleněni k Osvětové besedě při MNV, hráli ochotníci velmi nepravidelně. Mnozí členové přešli do dramatického kroužku ZV ROH Gramozávodů, kde bylo před definitivním ukončením více než šedesátileté obdivuhodné dramatické činnosti v Loděnici sehráno ještě několik výborných představení. Labutí písní této éry bylo představení veselohry Sládci, provedené dne 23. dubna 1960. Představení, které společně režírovali Miloslav Hříbal a Jaroslav Drahokoupil a jehož hudbu řídil a zpěvy nastudoval Bedřich Žalud  mělo vynikající – dá se říci profesionální úroveň. Tady je třeba připomenout vynikající, zejména pěvecké výkony paní Boženy Punčochářové a nezapomenutelné výkony Václava Bauera v komických rolích.  

 

Krejcarový spolek působil v Loděnici od roku 1898, kdy byl z podnětu loděnických učitelů založen jako dobročinná korporace, jejíž činností byla zejména materiální výpomoc sociálně slabším žákům. Po léta své působnosti opatřoval spolek školní pomůcky až třem stům dětem ročně. Předsedou spolku, který měl více než 200 platících členů byl starosta obce pan Václav Landa  Jako součást Krejcarového spolku vznikl v roce 1903 Polévkový ústav, jehož úkolem bylo poskytovat dětem z chudých rodin vydatnou svačinu. Na tuto činnost přispívala finančně většina závodů a korporací v obci. Krejcarový spolek zanikl na počátku druhé světové války a jeho činnost už nebyla obnovena.

 

Datum založení Myslivecké společnosti, která působila v Loděnici už v období první republiky, není známo. Valnou část členstva tehdy tvořili místní sedláci. V roce 1936 byl založen Lovecký klub pro Loděnice a okolí. Jeho předsedou byl Karel Weigert. Klub zanikl v roce 1941 sloučením s Loveckým spolkem Hubertus v Berouně. Po roce 1948 vznikla tzv. Myslivecká jednota, která byla později po vykonstruovaném procesu s loděnickými sedláky nahrazena Mysliveckým sdružením „ Jestřáb“ (Viz kapitolu „Inscenovaný proces s loděnickými sedláky“).  Sdružení vyvíjelo činnost do 1. ledna 1983, kdy bylo v rámci vytváření větších honebních celků zrušeno. Od té doby případným zájemcům o myslivost v Loděnici nezbývá, než žádat o členství v okolních honebních společnostech.

V roce 1937 byla v Loděnici založena místní organizace Čs. Červeného kříže.

 

Rok 2020

V současné době, tedy v roce 2020 se dosud bohatá spolková činnost rozšířila jak v oblasti kultury i sportu.

O kulturní vyžití občanů i dětí se stará společnost ART TIME, vedená panem L. Bargerem. Nabízí výuku v oborech hudebních a výtvarných, pro děti i dospělé. Dvakrát v roce organizuje veřejné přehrávky žáků a výstavy výrobků z keramiky. ART TIME má na starosti využívání místního kulturního zařízení v budově bývalé Sokolovny, dnešního Klubu. V sálech této budovy se konají pravidelné obecní bály a zábavy pořádané místními spolky. V přízemí budovy je Obecní knihovna s bohatou nabídkou četby. Knihovnu vede paní J.Mohamedová.

Společnost LOKULS /Loděnická kulturní společnost/ pořádá divadelní a koncertní představení uměleckých souborů nejen z Prahy. Společnost vede pan  P. Machač. Pod jeho vedením hraje a zpívá kapela Tři dny na břiše. Její koncerty znají lidé nejen u nás, ale i v Berouně, Praze i okolních městech a obcích. Paní T. Bočková, vede smíšený pěvecký sbor dospělých COMODO a sbor dětských zpěváčků Lentilky. Vystoupení jejích souborů jsou nezbytnou součástí obecních slavností a oslav.

V obci působí dvě hudební skupiny, které jsou nedílnou součástí obecního dění. Skupina Kaluwait a skupina Rockfór. I když jsou svým zaměřením odlišné, jsou jejich vystoupení velice oblíbená.

Loděnice měla velikou tradici v ochotnickém divadle již od  minulého  století. Světová válka ji přerušila a dlouho se nedařilo na tradici navázat. Až v roce 2017 byla premiérou divadelního představení „Brouk v hlavě“  činnost divadelních ochotníků divadelního souboru LOĎ /Loděničtí ochotní divadelníci/ obnovena. Vedoucí souboru je paní E. Veverková. Jejich úspěšná vystoupení dnes překračují hranici okresu.

V roce 2017, při příležitosti 120. výročí zahájení provozu na železnici Dušníky – Beroun bylo ve spolupráci s Českými drahami vybudováno na místním nádraží malé Museum trati a Ostře sledovaných vlaků. Zde lze získat mnoho informací nejen o železnici a Oskarovém filmu, který zde vznikl, ale i o historii obce. O Museum se dobrovolně starají členové skupiny občanů z Klubu volného času, kteří si říkají Loděnická vlastivěda. Loděnická vlastivěda pořádá akce spojené s historií obce: výstavy, přednášky a besedy nad událostmi z kronik. Historií provází i skupina, která na Facebooku vystupuje pod názvem: „Loděnice a její cesta historií“. Obrázky ze života obce, velká výstava o minulosti obce, fotografie, které nepamatují ani nejstarší pamětníci je příležitostí  k zamyšlení. Nenápadnými autory jsou paní T. Dvořáková a pan K. Paták.

Klub volného času je nabídka pro zájemce o posezení, pocvičení a výlety s vlastivědnou tématikou nejen pro seniory. Schůzky jsou pravidelně každé úterý v místním Klubu.

Bohaté je i vyžití sportovců. Kromě Atleticko- fotbalového klubu s dlouhou tradicí , který vede pan J. Tůma, v dnešní době lze sportovat i v dalších odvětvích.

Atletický klub pro děti „Vlčáci“ pod vedením pana Vlčka již obec reprezentuje druhým rokem.

„JUDO – víc než sport“ má stejně jako „Vlčáci“ přesah i mimo obec a sdružuje sportovce i z okolních obcí. Judo vede pan K.Dvořák.

Zájem o jezdectví je naplňován v jízdárně „ U Kotvy“ v majetku paní I. Marhoulové.

Špičkovými výsledky v rámci celé republiky se může pochlubit loděnický „Club de pétanque“, vedený panem J. Marhoulem. Prostorná hřiště byla vybudována v místech bývalého cvičiště Sokolů, vedle Klubu, převážně vlastními silami hráčů.

Bohaté kulturní a sportovní vyžití naleznou děti ve 30 zájmových kroužcích Základní školy. Kdo chce, ten se může kdykoli zařadit. Bohužel, některé volnočasové aktivity jsou placené a tím i účast v nich je omezena finanční silou zájemců. Při škole působí i velice aktivní rodičovský sbor /SRPŠ/. Aktivně spolupracuje i při pořádání obecních akcí.

V obci je historicky rozvinuto zahrádkářské hnutí. Máme dvě organizace, které se tomuto oboru věnují. Jedna organizace sdružuje všeobecně  laděné zahrádkáře,jejím předsedou je F. Melichar. Druhá,  „Pelargonie“,  je specializovaná pro milovníky muškátů a je celorepublikového významu . Pravidelně reprezentuje obec na výstavách v celé republice na příklad v Botanické zahradě v Praze – Troji nebo na výstavě Květy Lysá nad Labem. Předsedkyní je A. Heinrichová .

Milovníci rybaření mají příležitost si zarybařit na svém „Fabráku“, což je rybník u továrny DIGI Media. Obhospodařuje ho místní rybářská organizace pod vedením pana B. Dostála.

Kromě výše zmíněných nelze opomenout i aktivity ostatních skupin obyvatel. Zájmové sdružení „Kačák“ se kromě jiných zábavných akcí pro děti i dospělé /např. oslava Dětských dnů nebo  „Pálení čarodějnic“/stará o úklid v okolí toku potoka Kačáku.

V poslední době dochází i k četným setkáváním občanů přímo na akcích mezi sousedy ať už při „grilování“ nebo „ dýňobraní“ či podobných akcích. Jmenujme např. setkání na Jánské či v Ulici Palackého.

Psát o místních hasičích, třebaže dobrovolných, jako o „spolku“ je ponižující. Skupina lidí, která svojí dobrovolnou  činností zachraňuje životy a zabraňuje škodám, je v obci dnes už nepostradatelná. V současné době vede loděnické hasiče J. Štulc ml. Kromě vlastní zásahové činnosti vychovávají svoje nástupce již od dětského věku  v kroužku „Plamínek“ a  soutěžemi  je připravují jako svoji zálohu.

Nelze vyjmenovat všechny aktivity, které v obci vytvářejí příjemné prostředí. Už jen proto, že jsou stále častější a častější. Na stránkách obce se o nich určitě postupně dočteme.

Alena Heinrichová, kronikářka